Svatý týden 2023

Je zhruba kolem půlnoci. Opět mě dohnaly myšlenky a do vedení se dostala ta nejzásadnější – napsat takové své ohlédnutí za letošními velikonočními svátky a přiblížit tak vám všem vnímání člověka, který většinu těchto dní prožil na kůru.

S páterem Václavem jsme se nezávisle shodli, že letošní Velikonoce byly vskutku výjimečné. Největší podíl měl zřejmě křest jedné členky našeho mládežnického spolča, který se stal naprosto klíčovou událostí. Ovšem zde trošku předbíhám, vezměme si to malinko chronologicky… ;)

Někteří z nás odstartovali slavení letošních svátků již na Zelený čtvrtek, kdy jsme se zúčastnili bohoslužby missa chrismatis ve svatovítské katedrále. Kdo jste ještě neměl tu možnost, můžu vřele doporučit, protože jednak vás skvěle naladí na následné triduum, a zadruhé má naprosto kouzelnou a velmi duchovní atmosféru. Speciálně potom doporučuji velice citlivým a emocionálním duším (zde potom z vlastní zkušenosti :) ), jelikož je to skutečně lék na duši.

Koneckonců Zelený čtvrtek je pro mne skutečně velice zvláštní a doslova atmosférou nabitý den. Připomínáme si poslední večeři Páně a v podvečer při obřadech to celé vrcholí, doznívají varhany, a pokud se byť jen lehce necháte unést pozoruhodnou atmosférou, skutečně se dějí zázraky. Neskutečně si vážím toho, že do našich rukou byla svěřena hudba a stále ještě mám možnost proniknout do ticha obřadů svým hlasem. I když pro mě jsou Velikonoce velice silný zážitek a i psychicky velmi náročné dny, miluju ten moment rozeznít vlastní silnou celý kostel a prožít to skutečně i zpěvem – ten pocit nic nenahradí.

Velký pátek, probouzím se, na střešní okno v mém pokoji dopadají dešťové kapky. Uprostřed noci jsem se vzbudila a ani v tuto noční hodinu jsem si nedokázala nevzpomenout – Pán Ježíš v Getsemanské zahradě. Rázem bylo po spánku…

Celý den bylo pod mrakem, jako by vše zvěstovalo památku umučení. Vnímám ten rozdíl oproti třeba minulému roku, kdy si celkem živě vybavuji letmé dubnové sluníčko a pršet začalo právě pět minut před třetí hodinou a zahalilo tak vrch u kaple svatého Vojtěcha, kde jsem tehdy v tento čas byla… Ale na atmosféře to neubralo, naopak. V kostele prázdný oltář i zhasnuté věčné světlo. Žádná výzdoba, jen ta Getsemanská zahrada v postranní kapli, značící tolik… Člověk zde mohl na okamžik setrvat a rozjímat. Obřady Velkého pátku se nesly v ponurém duchu, plném krásných a hlubokých vět a neméně nádherných zpěvů. Například ty krásné starověké výčitky a to osudné: „Ó lide můj! – Co učinil jsem tobě? Aneb v čem zarmoutil jsem tebe? Nuž odpověz mně nyní!“ budu mít už navždy spojené právě s Velkým pátkem.

Agios o Theos – Svatý Bože. Agios Ischyros – Svatý, Silný. Agios Athanatos – Svatý, Nesmrtelný…

Zvolna minul Velký pátek a s ním se prohloubila i pevná naděje v sobotní den. Na faře bylo vskutku živo. Již krátce po poledni se sem začali sjíždět úžasní hudebníci a dobrovolníci při vigilii, která je každoročně jakýmsi vyvrcholením celých svátků. Po hudební stránce to bylo opravdu nabité a účinkující měli plné ruce práce, aby se vše stihlo nacvičit. Mnozí z nás toho zrovna moc nenaspali a s vidinou plného kostela a tak silného zážitku se naše tréma prohlubovala. Krátce před osmou jsme se stihli na faře společně pomodlit. Takto silné gesto mě osobně velice posílilo a podpořilo. Obecně modlitba má neskutečně velikou sílu – taktéž moc doporučuji, a nejen před výkonem ;)… Nyní už nebylo cesty zpět.

Tato krásná událost doslova vyvrátila naše velice skeptické očekávání, neboť dopadla vskutku znamenitě ;). Celý obřad začal na prostranství před kostelem, kde páter Václav společně s ministranty došel k velikonočnímu ohni, od kterého poté zapálil paškál, což je ta největší svíce v kostele. Ostatní si přinesli vlastní, či obdrželi svíčky až na místě. Tento oheň a připalování svící je symbolem Kristova příchodu, jenž přemáhá temnotu zla a hříchu.

Poté následovala čtení a jim příhodné žalmy. Tímto děkuji všem kolegům „žalmistům“, kteří se svého úkolu zhostili velmi skvěle. Velké poděkování samozřejmě i lektorům, jejichž hlasy dokonale promluvily do duše mnohým z nás. Následoval nejvypjatější moment celých Velikonoc, kdy by se hutná atmosféra doslova dala krájet nožem. Moment pravdy, důvod, na který všichni čekali tak dlouho. Vzkříšení. Temný kostel vzplanul novými energickými světýlky a světelná záře dopadla na každého zde přítomného. Rázem jako bychom se probudili do nového života, do nového světa, kde máme možnost začít znovu tvořit ten krásný, duchovní a láskyplný Boží vztah.

Myslím, že celá vigilie nadchla nejen mě a že jsme si každou setinu sekundy užili naplno. Přivítali jsme do našeho společenství i naši kamarádku, úžasnou slečnu Aničku, která byla v tento krásný večer pokřtěná, a křest celou atmosféru ještě prohloubil. Aničce ode mě tímto patří obrovský respekt a podpora, je mi ctí, že se rozhodla vstoupit do církve a víru tak vnést do svého života. Může se stát příkladem pro kohokoliv z vás, kdo třeba ještě hledáte, či uvažujete o prohloubení vztahu s Bohem a nejste pokřtěni. Potřebujeme vás, a obzvlášť naše mladá generace ;)…

Ale zpět k mému líčení… Kolem půl jedenácté naše sláva pomalu, ale jistě začala vyhlížet konec. Po vskutku znamenitém „Amen", které na okamžik ohromilo kostel, či po velice dojemné písni k přijímání, kterou jsem si obrovsky užila, dokonce i přes vnitřní strach, jak dopadlo naše ozvučení, zbývala poslední část – naše milovaná 401, kolega varhaník pochopí :)). Ta dopadla velmi dobře, dokonce se zde naplno projevily i nástroje. Tímto bych chtěla poděkovat taktéž všem, kdo se podíleli na přípravě hudby po celé triduum, neskutečně si vaší pomoci vážím, bez vás by to nikdy nebylo ono!

Po velice náročné, ale zato krásné události Vzkříšení následovalo agapé. Znamená to jakési pohoštění nebo oslavu, která dle mého rozhodně byla na místě. K dispozici byla spousta jídla, které připravily velice ochotné duše, ale i různé druhy pití, od nealkoholických nápojů až po mandlovici, která v malém množství ničemu nevadí, naopak je velmi zdravá! :)) Po několika týdnech příprav jsme ocenili několik skleniček šampaňského a skončilo to velice upřímnými rozhovory o půl druhé ráno v kapli, kde jsme pod návalem emocí a vstřebávání zážitků přišli na to, že jsme vlastně ohromně vděční, že se máme a že máme víru, kterou je potřeba budovat a chránit…

Nedělní mše byla opět velice emocionální. Kostel, nádherně vyzdobený, napovídal, že naše milé farnice, starající se o výzdobu, odvedly báječnou práci a tím pádem jedno speciální díky i jim! ;) Jednak musím zmínit kázání pana faráře, které mi ohromně dalo a napomohlo mi spoustu věcí přijmout a dospět k novým závěrům. Z toho méně příjemného hlediska jsme se museli rozloučit s naší úžasnou paní varhanicí Aničkou Koláčnou, což mě osobně velmi vzalo, protože člověk už je zase trošku více ponořen do ledové vody a musí se osamostatňovat. Aničce ale patří nesmírné poděkování za vše, co zde ve farnosti vykonala a s jakou péčí se starala o varhany. Nástupci si toho moc váží! Jak to teď bude s varhaníky na voticku, je zatím trošku tajemství, ale nepředbíhejme…

Společně (jakožto mladí) jsme tyto krásné svátky zavřeli filmovou nocí, kdy jsme pod drobnohledem vybrali dva filmy, u kterých jsme se zasmáli, trošku pobrečeli, nebo někteří zaslouženě odpočinuli. Ti nejotrlejší z nás vydrželi do následujícího dne, kdy jsme se odhodlali k filmu Umučení Krista. Zbytek odpoledne se nesl v duchu odpočívání a uklízení fary, která to po takovém náporu jistě potřebovala.

Myslím, že mně osobně tento Gibsonův film hodně otevřel oči a spoustu věcí mi potom (možná trochu závisle na sobě) došlo. Uzavřela jsem nějakou svoji životní kapitolu a vyšla vstříc té nové. Myslím si, že je v životě dost věcí, které musíte objevit sami. Víra je jednou z nich. Proto hledejte, vzdělávejte se, věřte, ale hlavně se nestyďte bojovat. Nestyďte se tápat, dělat chyby. Důležité je, že vy sami objevíte svou vlastní a nejhezčí cestu, byť jí bude předcházet cokoliv. Za ten boj to stojí a stát bude. A pokud ani tak nebudete věřit, odevzdejte to Bohu, jako možná já před nějakým časem. On už tu vaši cestu má naplánovanou, On ví, co je pro vás to nejlepší, takže se nebojte Mu věřit. Věřím, že to každý z nás dokáže. Páter Václav mi pár dní zpátky řekl krásnou větu – „Ty nemůžeš zapalovat, když sama nehoříš…“ Tak moc jsem si uvědomila, že to je pravda… Ale o tom zase jindy.

Tak ahooj ;)

Káťa

Připojená fotogalerie

Kontakty

Václav Revenda P. Mgr. et Mgr. Václav Revenda
administrátor farnosti
   (+420) 721 487 212
   revendavaclav@seznam.cz
Stanislav Zápotocký P. Stanislav Zápotocký
výpomocný duchovní
   (+420) 602 170 046
   fara_sedlcany@volny.cz

Biblický citát

Biblický citát na dnešní den
Vezměte. To je mé tělo. (Mk 14,22)