Maršov naposledy

Opět sedím a jen přemýšlím. Stalo se několikrát, že jsem psala reflexi na uplynulou víkendovku v Maršově, a s těžkým srdcem nastává moment, kdy tuto reflexi píšu naposledy. Stalo se vám někdy, že jste si na něco tak zvykli a tak vám to přirostlo k srdci, že jste si nedokázali představit konec? Možná jste danou věc začali brát jako samozřejmost, že se to zkrátka děje. Ale netěšili jste se na to méně, naopak jste pro to žili, jen jste ztratili obezřetnost a oproti tomu pocit, že to potrvá navěky. A najednou to z ničeho nic musí skončit?

Pokud jste si právě odpověděli ano, víte, jak moc úzko mi je, když tyto řádky musím psát.

Když jsme se dozvěděli, že ten, který nás dal dohromady a díky kterému se můžeme znát a tvořit tak úžasné společenství, odchází, zastavilo se mi srdce. V okamžiku se člověku vybaví vše, co jsme společně jako společenství prožili a co nyní má skončit.

S touto poněkud smutnou vidinou jsme očekávali i náš poslední Maršov. Všichni jsme byli rozpolcení, zklamaní a spoustu věcí nedokázali dost dobře pochopit. Ale byli jsme odhodlaní prožít tyto poslední čtyři dny v krásné, malebné vesničce uprostřed Krkonoš naplno.

Ve čtvrtek dopoledne jsme se naskládali do auta. Bylo nás i s Václavem pět a kupodivu se sešlo naše úplně to nejstarší jádro, tak, jak jsme před pěti lety začínali – když nepočítáme lidi, kteří již ve spolču tak aktivní nejsou. Možná i proto na mne hned ze začátku dýchla nostalgická nálada, jež se držela po celou dobu výpravy. Oběd jsme naplánovali na KFC, jehož chladivé nápoje, které skýtal, ohromně pomohly přežít cestu v úmorném vedru. Nákup v Kauflandu nám zabral rekordně nejkratší čas, i to byl důkaz toho, jak moc už jsme sehraní. Mezi tradičními pochutinami nechyběly chipsy, trubičky, nebo Cola zero, která ovšem každým Maršovem ztrácí na oblíbenosti. Hned po příjezdu do Maršova na všechny padla ještě větší nostalgie. Symbolicky jsme sem přijeli již po dvanácté – což jak správně víte, je počet učedníků Pána Ježíše. Vše zde vypadalo tak, jak to už známe, obohacené o nový, úžasný záchod a o myčku, kterou chvilku po našem příjezdu nainstalovali dva neznámí pánové.

Ve čtvrtek večer nás čekala už jen mše, jíž jsme za doprovodu a capella kancionálovek vstoupili do posledního společného víkendu. Vašek nám vdechl myšlenku naděje a nabádal nás k co nejlepšímu strávení posledního Maršova. Po večeři jsme absolvovali úvod do tématu naděje, které nás celým Maršovem provázelo. Proběhla i hra Osadníků, jimž se nejeden z nás podivil, protože jak je přeci možné, že je poušť uprostřed?!?! Následoval film o naději, který se většinově líbil, pro někoho působil až velmi silně.

Pátek se pro většinu stal turistickým dnem. Výlet na Špindlerovku a následovné scházení dolů do Špindlerova mlýna byl velice atraktivní výlet. Počasí velmi přálo, pro ty z nás, kdo čekali třicet stupňů, zde bylo krásných patnáct, a až na silný vítr vše vypadalo slibně. Cestou na Špindlerovku jsme rozzívali skoro celý autobus a panovala vskutku příjemná nálada. Ovšem krátce po startu jsem nedopatřením uklouzla (hrajme na to, že mé boty byly naprosto vhodné na túru, jen to není tak úplně pravda). Odnesly to nějaké vazy v kotníku, medik nejsem, takže mi muselo stačit, že sice chodit zvládnu, ovšem varianta horské záchranářské helikoptéry by se mi líbila víc. Následující kilometry pro mě byly skutečná noční můra. Doslova se dá říci, že jsem téma naděje velmi uplatnila, protože jsem ždímala poslední zbytky, abych se zvládla doplazit do konce. Výlet znepříjemnila i situace nově zavřené Luční boudy, od které jsme očekávali minimálně borůvkový knedlík. Šikana ze strany KRNAP je ale zpětně úsměvná vzpomínka. Václav s Patrikem obětavě vyrazili napřed, aby pro zbytek výpravy dojeli autem a zkrátili tak o pár set metrů naše malé utrpení. Nic to ovšem nemění na tom, že panoramata byla úchvatná a na chvilku jsme kráčeli i Polskem, což zejména Patrik velice ocenil.

Při zpáteční cestě jsme směřovali do lékárny a také pro šlehačku na palačinky, a vydali jsme se dělat večeři. Během smažení palačinek, které Vojta krásně připravil, dorazil i zbytek výpravy a konečně jsme byli kompletní. Teda až na to, že José nepřijel. Tato hláška se stala naším středem zábavy. Neméně nadšení jsme byli i z myčky, která nám nesmírně usnadnila práci.

Na páteční mši už jsme mohli krásně rozjímat nad tématem naděje. Pro někoho po mši následovalo silentium sacrum, kde jsme mohli o celém tématu rozjímat v tichu, pro někoho následovala návštěva pohotovosti v Trutnově, která byla v nočních hodinách více než prázdná a to jsme s Vaškem velmi uvítali.

Od Václava jsme během pátku dostali i zadání samostatné práce. Vylosovali jsme si jednoho člověka, a za něj jsme se modlili během adorace i během mše. Na tom jsme o volných chvílích samostatně pracovali a postupně tvořili úžasné dílo.

V sobotu ráno jsme měli hned po probuzení možnost na krátké ranní chvály a tím tak nastartovat den modlitbou a myšlenkami na Boha. Hned poté následovala snídaně a po ní společná aktivitka. Aby Václav při včerejším večerním témátku udržel naši pozornost, měli jsme si zapamatovat všechny obrázky, které byly součástí prezentace. To nám právě bylo užitečné pro tento den. Každý si vylosoval 3 obrázky a pak jsme vedli společnou diskuzi, co nám tyto obrázky říkají a jak se to týká tématu naděje. O krátké pauze někteří začali chystat první známky oběda a jiní netrpělivě čekali na příjezd návštěvy. Protože nás přijel obohatit o své zkušenosti a zážitky z duchovních cest P. Štěpán Smolen. Všichni jsme byli s touto přednáškou velice spokojeni, protože si P. Smolen dokázal získat naši pozornost a velice dobře se poslouchal. Po odjezdu našeho hosta se další vařící skupinka pustila plným proudem do přípravy úžasných špaget s omáčkou. Měli jsme opět chvíli možnost ponořit se do vlastních myšlenek, a tak o pauze po obědě každý odpočíval svým způsobem. Dá se říci, že jsme prakticky každý pracoval na svých prosbách k adoraci. Následné rozjímání uplynulo a my se ladným a nenuceným krokem přesunuli do kostela, kde jsme spolu strávili příjemný čas při mši svaté. Měli jsme tu čest být svědky jednoho manželského páru, který spolu byl neuvěřitelných a požehnaných 50 let (a i tak pořád slavili, chápete to?). Mše skončila a my jsme se se slinou na krajíčku úst už nemohli dočkat večerního táboráku. Kluci se postarali o oheň a já s Káťou jsme měly na starost přípravu jídla. Anežka zvolila svůj swag a šla si zaběhat, což bylo opravdu pozoruhodné. Ale proč od buřtů utíkat, když jim můžete jít snadno naproti do lednice, že. (Byl jako Ftip.) Všichni jsme strávili velice příjemný čas pospolu, nepočítám pár drobnějších hádek během konverzace, například co se týkalo správného nakrojování buřtů a rozdílu mezi volavkou a čápem. Radost nám také udělal hovor Martě, kdy jsme jí po telefonu zazpívali přání k narozeninám dokonce třemi různými jazyky. Také pořád myslím na náš zapomenutý halloumi sýr v ohništi, který po deseti minutách v přímém plamenu nevypadal vůbec dobře. Chudák.

Nadešel večer a my se odebrali zpět do kostela spolu prožít adoraci při svíčkách. Spolu jsme vytvořili nádhernou atmosféru a tu vyplnili modlitbami za toho člena naší výpravy, koho jsme si předchozí den vylosovali. Spoustu z nás to opravdu inspirovalo a motivovalo, proto si někteří došli na noční zpověď, která u někoho trvala, nemýlím-li se, až do půl jedné? A někdo třeba našel zpět jen tu svoji ztracenou naději, která ho motivovala opět nastartovat svůj duchovní život.

V neděli jsme si přispali. Pro všechny to bylo povzbuzení do nového dne. Po snídani jsme se vrhli na slibovanou křížovou cestu, která se ovšem bohužel nemohla konat jako výlet ke kapli sv. Anny, nýbrž na zahradě Maršovské chatičky, protože by tam ne všichni úspěšně došli. Nicméně vzápětí jsme zjistili, že poschovávat jednotlivá zastavení a potom je společně hledat, v sobě nese určité kouzlo. Kolemjdoucí tak mohli kolem desáté dopoledne spatřit partičku mladých, dělajících kolečka po zahradě a zpívajících podivně znějící píseň ( pro vás, co znáte – Rozjímej křesťane).

Každý z nás měl dvě zastavení, bylo nás sedm, tak to krásně vyšlo. Naším úkolem bylo jednotlivá zastavení koncipovat jako modlitbu za člověka a spojit to s tím konkrétním zastavením.

Zde jsou ukázky – no podívejte na tu krásu:

III. zastavení - Ježíš před veleradou 

 Ježíši, byls nespravedlivě odsouzen k smrti na kříži. Odsouzen z nenávisti, sobeckosti a zloby... V našich životech se s tím taky můžeme potkat. Kvůli nenávisti jednoho na nás může nespravedlivě útočit mnoho jiných.

 Ty ses ale neobhajoval, nikomu nic nenutil, nesnažil ses všemu vyhnout. Stál sis tiše za svou čistou pravdou.

 Buď s Vaškem, když musí čelit křivým obviněním, odsuzování a trestům, které se zdají nespravedlivé. Aby se tím nenechal zlomit, i když se může měnit úplně všechno a může mít strach, nevidí smysl.

 Ať pevně stojí s tebou, ať dokáže odpustit a jsi jeho silou.

IV. zastavení:

Pane Ježíši,

tys stál před Pilátem bez viny, přesto jsi byl odsouzen.

Lid tě volal k ukřižování, místo spravedlnosti zaznělo posměšné "Zdráv buď, králi židovský"; oblečen do purpuru a korunován trním, ponížen a trpící, tys nesl naši bolest.

I Anežka je jednou nohou ve světě věřícím a druhou v nevěřícím, kde prochází nespravedlností, nepochopením nebo posměchem.

Buď jejím útočištěm v nevěřícím světě, ve škole, doma i mezi kamarády. A dej jí poznat svoji blízkost.

Pane Ježíši, děkuji Ti za Anežku, že tu je s námi, že jsi ji k nám přivedl.

Dej jí sílu, jakou jsi měl ty, když jsi mlčel před těmi, kdo tě soudili.

Pane Ježíši, svěřuji Anežku do Kristových ran,

abys ji uzdravil, posílil a naplnil pokojem.

Ať ví, že není sama – že Ty jsi její Pán a miluješ ji, i když ji lidé zraňují nebo jí nerozumí.

Pane, dej jí srdce, které odpouští

a oči, které hledí dál než na lidské soudy – až k Tobě, Pravdo věčná.

VII. zastavení – Ježíš padá pod křížem

Toto zastavení zachycuje Ježíše v jeho slabosti. Padá, protože už nemůže dál. A právě tehdy přichází někdo, kdo mu pomůže – Šimon z Cyreny. Nezná ho, ale stává se tím, kdo nese část jeho kříže.

Tahle chvíle nám připomíná, že nemusíme všechno zvládnout sami. A že pomoc, kterou přijmeme nebo nabídneme, není slabost, a tak Tě Pane prosím, aby Adam nikdy nemusel nést své těžkosti sám. Aby, když mu bude těžko, měl po boku někoho, jako byl Šimon – kdo vedle něj půjde a pomůže mu nést jeho kříž. A zároveň mu dej sílu, aby i on sám dokázal stát u někoho, kdo padá, a pomoct mu vstát. Protože právě ve chvílích, kdy někoho máme vedle sebe, dokážeme unést mnohem víc.

X. Na Golgotu tě přivedli, Pane, a tvé roucho rozebrali. Před lidmi jsi stál pouze ve své nahotě a neměl jsi co skrývat. Přesto i jako zcela nahý jsi celému světu mohl nabídnout spásu. Vojta dokáže být někdy plachý a přitom má toho tolik co nabídnout. Když, stejně jako ty, stojí pouze on sám ve své lidskosti, jako ty jsi stál nahý před zraky tvých nepřátel. Vojtův talent léčit hudbou a vědomostmi je tvůj dar jemu. - Dej Pane, abychom se nebáli být opravdoví, a abychom se nebáli být vidění takoví, jací jsme. 

XI. Ježíš umenšil sám sebe natolik, že z lásky ke všem lidem se nechal přibít na kříž. Spolu s nim byly na kříž přibity i všechny hříchy  a trápeni světa, aby každý, kdo v něj věří, měl naději v ten nejkrásnější a věčný život s Ním v ráji. Prosím Tě proto za Káťu, aby tato naděje byla jejím motorem v životě, tím ultimátním cílem, za kterým jde. Aby se až příliš netrápila starostmi tohoto světa. Aby ji ani v nejtěžších životních chvílích neovládaly černé myšlenky, že život je beze smyslu, že vše je ztracené, že ona už je ztracena. Díky ti Pane neskutečné moc za to, že jsi jednou pro nás již všechny tyto strasti zmařil a zvítězil nad nimi jako Král všeho stvořeni. Moc prosím, aby toto Káťa měla neustále v paměti, aby až ji bude přepadat úzkost, deprese, myslela na to, že zlo je už jednou provždy poraženo a že ona nemusí mít strach. 

XIV. Vzkříšení - odvalený kámen
Ráno prvního dne v týdnu šla Marie Magdaléna ještě za tmy ke hrobu. Když uvidělá kámen odvalený od hrobu, běžela k Šimonu Petrovi a k dalšímu učedníkovi, kterého měl Ježíš rád a řekla jim: Vzali Pána z hrobu a nevíme kam ho dali!"
Můžeme vidět krásný obraz, kdy Marie Magdaléna, jako první člověk, vyráží k pohřbenému Ježíši, kterému věřila a kterého milovala. Ostatní se třeba obávali udělat ten první krok. Ovládl je strach z toho, co bylo anebo co bude. Ale zde vidíme právě Marii Magdalénu, která, ač v minulosti velmi hřeší, dokáže jako první člověk jít za Pánem. Jaké to pro ni muselo být, opustit nějaké svoje bezpečné prostředí a vydat se na tuto cestu a ještě vidět, že se něco přihodilo a Pán Ježíš v hrobě není.
Přála bych si, aby i Maruška se dokázala zvednout a vystoupit ze svého strachu. Aby se dokázala obětovat i pro věci, které jsou nepříjemné a všem strachům odhodlaně čelit. Aby se nebála, stejně, jako Marie Magdaléna, vyjít první a následovat Krista, i přes pocit viny z věcí, které ji tíží. I přes pocit, že ostatní se k ní nepřidají a nepůjdou s ní. Aby se nebála za svou minulost, naopak, aby hrdě vystoupila a byla ochotná šířit svou víru a své svědectví.
Marie Magdaléna je jakýmsi symbolem odvahy, tak kéž i Maruška je odvážná a nebojí se svou víru ukázat a šířit ji mezi lidi.

Poté následoval úklid a již poslední mše. Nejednomu z nás došlo uvědomění konce. Prožili jsme tu společně více než třicet mší. Bylo to takové vzpomínkové a dojemné. Tímto moc děkuji milované Anežtičce Zdislavě Bibianě Kolumbě za skvělý kytarový doprovod.

Následoval již tradiční obídek v restauraci – po dvanácté, jako je počet Maršovů sám. Na plné čáře tentokrát zvítězila svíčková. Ochotná číšnice si s námi udělala společnou fotku a nezbýval čas, než se vrhnout na zbytek úklidu a na reflexi. Ze začátku, když jsme do Maršova jezdili zkraje, pro nás reflexe nebyla moc příjemné téma. Takto se otevřít lidem a říci, co se líbilo a co ne. Ovšem tuto reflexi jsme si moc užili – tentokrát ve formě brainstormingů na papír.

S těžkým srdcem jsme potom začali nosit všechny věci do auta. Nastala ochotná spolupráce ve formě úklidů, trochu méně ochotná spolupráce ve formě mytí koupelny a záchoda, a vynášení odpadků. Toho se zdatně chopil Áďa, jen si ho bohužel všimla jedna místní dáma, tak to chudák odnesl. :))

Potom jsme si rychle dali zmrzku a (pro mě) smrtícím tempem jsme vyrazili vyprovodit kluky, kteří se rozhodli gentlemansky odjet autobusem, a nám holkám a Vaškovi nechat místo v autě.

Cesta zpátky byla pohodová, smutná a nostalgická. Každý by raději zůstal ve svých myšlenkách a vzpomínkách, ale chtěli jsme si i ty poslední chvíle užít na maximum.

Máme za sebou poslední společný víkend v Maršově. Ze začátku se zdálo, že to snad všichni probrečíme, ale zvládlo se to. Pocit sounáležitosti a druhé rodiny (kterou v těch lidech opravdu mám), je důkazem toho, že tu Václav vybudoval skutečně hodnotné společenství mladých. A jak jsme se ujistili, nic nekončí, naopak budeme o ty vztahy bojovat a tvořit je dále.

A já moc děkuji Václavovi za vše, co pro nás udělal. Od samého začátku do konce je naší nadějí a oporou. To se jen tak ve farnostech nevidí. Ale my to krásně vidět můžeme. A moc si toho vážíme a děkujeme!!

Za mládež votické farnosti – Káťa a Maruška Křížkovy